Historie masáží

Je velmi pravděpodobné, že v historii lidstva patří masáž k nejstarším léčebným prostředkům. Byla zřejmě používána již v pravěku. Bolesti poraněných míst lze mírnit nebo i odstranit třením či hnětením, což jsou základní masérské hmaty.
Rovněž je známé od nejstarších dob využití masáže k odstraňování únavy a k celkovému osvěžení. To potvrzují poznatky dřívějších cestovatelů a mořeplavců, které získali u národů, žijících zcela primitivním způsobem života např. na tichomořských ostrovech, v Indonésii a též u indiánů v Americe. Podle zprávy německého botanika Forsta, účastníka výpravy známého mořeplavce Cooka, byli námořníci na Tahiti osvěženi masáží prováděnou domorodkyněmi. Původ slova masáž rovněž nasvědčuje, že vzniklo již velmi dávno. Název masáž je pravděpodobně odvozen od řeckého slova massó, což znamená mačkati, hnísti. Slovní kmen se objevuje ve francouzském slově masser, který má v podstatě týž význam a hlavně také zřejmou zásluhu na rozšíření tohoto výrazu v řadě jazyků. Kmen slova masáž je možno vidět i v hebrejském slově mašeš, v arabském mas, v latinském massa, v sanskrtu makch, což většinou vždy znamená tříti, mazati.
Nejstarší písemné památky o masáži jsou známy z Egypta. V Ebersově papyrusu, který někteří badatelé datují až do doby 5 000 let př. n. l., je uváděna masáž jako jeden z možných léčebných prostředků. Rovněž z Číny pocházejí velmi staré písemné zprávy. V kánonu Nei Tching Sou Wen, který pravděpodobně napsal Houang-Ti (asi 3700 let př.n.l.), je pojednání o použití masáže a gymnastiky v péči o tělo.
Indie je další zemí, kde byla masáž využívána už v nejstarších dobách jako součást denní osobní hygieny. Při válečném tažení do Indie zjistil Alexandr Veliký (r.327 př.n.l.), že indičtí lékaři velmi často používali masáže jako léčebného prostředku.
 
Za původní zakladatele sportovní masáže je snad možno považovat Babyloňany a Asyřany, kteří používali masáže hlavně ve vojsku. V asyrském městě Ninive, v paláci krále Sanheriba, byla nalezena alabastrová váza, na níž je znázorněna masáž. Masáž znali i staří Peršané a Egypťané, kteří při ní používali různých vonných mastí a směsí nilského bahna s olejem, která v těch dobách vlastně nahrazovala mýdlo. Od Egypťanů se masáži naučili Židé, u nichž byla masáž často obestřena rouškou náboženské obřadnosti. Z bible je známo, jak Máří Magdalena umyla Kristu nohy, otřela je vlastními vlasy a mazala vonnou mastí. To byla vlastně nejen pocta, ale i osvěžující masáž.
 
Teprve od tohoto století nastává vlastní rozvoj moderní masáž. Velmi k tomu přispěla švédská soustava, jejímž tvůrcem je Peer Henrik Ling (1776-1839). Byl to původně misionář v orientě, tělesně slabý, nemocný člověk. Na cestách se seznámil s primitivní starobylou masáží v lázních, při níž po zádech návštěvníků šlapaly mladé dívky. Ling poznal na svém těle blahodárný vliv této masáže. Během několika měsíců se Lingův zdravotní stav podstatně zlepšil. Po návratu do Švédska založil školu masáže a v roce 1813 ve Stockholmu Ústřední ústav, který se stal známým a vyhledávaným školícím centrem. Jeho žáci rozšířili Lingův způsob masáže po celé Evropě.
 
Začátkem 20. století se o rozvoj masáže zasloužili Kirchberger, Brustmann, Raul Coste, Kampf, Müller a další. Masovému rozšíření masáže však bránily hospodářské podmínky. Masáž byla dostupná jenom majetným jednotlivcům.
[CNW:Counter]